Psychotesty řidičů v Praze a MB

Natáčel jste se někdy za volantem?
V životě ne a ani by mě to nenapadlo. Jsem starší generace, ale na sociálních sítích se pohybuji poměrně intenzivně.

Bulvární média hned po nehodě oněch dvou dívek přišla s tím, že se v minulosti za volantem natáčel Leoš Mareš, Michal Hrdlič­ka točil spící partnerku, tenistku Plíškovou... A tak dále. Nestalo se vlastně takové chování už něčím běžným?
Sociální média i mobily jsou trendem doby, patří to k současnému životu. Za volant ale rozhodně nepatří, je to nebez­pečné. To, co se stalo, je hrozná tragé­die. Zbytečně zemřela jedenadvacetiletá dívka, strašné.

Dopravní expert Stanislav Huml však uvedl, že příčinou nehody nebylo natáčení ani telefono­vání, protože řidička měla obě ruce na volantu. „Přítomnost kamery v mobilu a streamování mají úplně stejný vliv, jako když se budu za jíz­dy bavit spolujezdcem nebo poslouchat rádio,“ řekl Huml pro server Parlamentmlisty.cz. Sou­hlasíte?
Pan Huml tomu docela rozumí, ale... Ano, řidička měla obě ruce na volantu, ovšem musíme vzít v úvahu celkovou at­mosféru v autě. A při té se řidička roz­hodně soustředit nemohla. V jednu chvíli dokonce hledala telefon v kabelce, pak z něj volala babičce. A několikrát volant pustila. Ta děvčata byla v úplně jiné di­menzi, než aby se mohla věnovat dění na silnici. Řidička nemohla jet zodpovědně.

Kdybych měl najít jedno jediné klíčové slovo, byla by to právě zodpovědnost. K sobě. K okolí. Ta tady chyběla.

VÝLET autem streamovanýna Facebookzačal zpíváním a vtipkováním. Časem došlo na tele­fonování a překročení povolené rychlosti. Jedenadvacetiletá řidička ztratila nad vozidlem kontro­lu, havarovala a po převozu do nemocnice zemřela. Její kamarádku už lékaři propustili domů.

Všichni teď říkají, že video bude sloužit jako odstrašující příklad. BESIP ho dokonce pláno­val využívat při výuce řidičů. Věříte, že to bude fungovat?
Myslím si, že to bylo trochu unáhlené rozhodnutí. Video už oběhlo celou re­publiku. Viděly ho statisíce lidí, možná více. Už nějak zapůsobilo. Je hezké říct, že ho použijeme jako prevenci, vůči rodičům těch dívek je to ale bez­ohledné. Navíc je zde problém s autor­skými právy, což už si BESIP začíná uvě­domovat. Na spoustu lidí to nějak zapů­sobilo, vnímají, jak strašná věc se stala. Že by to ale mělo mít významnější efekt v případné kampani nebo při výuce ři­dičů, si nemyslím. Podobné kampaně tady už v minulosti byly, třeba „Nemys­líš, zaplatíš“, má to ale jeden háček: stojí miliony a je téměř nemožné posoudit je­jich dopad. Na koho to zapůsobilo? Ko­lik lidí si z toho něco vzalo? Změřit to neumíme.

Je riskantní chování za volantem problém přede­vším mladé generace?
Za volantem riskují všichni, u mladé ge­nerace je problémem hlavně osobnostní nevyzrálost. Nemá s řízením potřebné zkušenosti, není schopna domyslet možné následky. Každý, kdo dostane řidičák, by měl najezdit alespoň sto tisíc kilometrů, dva tři roky jezdit opravdu intenzivně, mít zkušenost s provozem v náročných zim­ních podmínkách. Pak můžeme říct, že je to hotový řidič.

I samy automobilky teď hodně míří na mladé, kteří se v autě prostě nudí, normální jízda jim nestačí. Výrobci tak vymýšlejí různé vychytávky, interaktivní prvky. Co byste poradil lidem, kteří se za volantem nudí?
K tomu za volantem samozřejmě dojít může, řidič ale musí vždycky respektovat aktuální prostředí. Třeba na prázdné sil­nici při hezkém počasí logicky pozornost poleví. Dochází k situaci takzvaného distraktivního řízení, kdy začne nuda genero­vat potřebu jiných zážitků. Jenže všechny takové věci jenom odvádějí pozornost. Pak stačí maličkost a dojde k tragédii.

Mladá generace je ale zvyklá na multitasking - dělat více věcí najednou, telefonovat na Skypu, k tomu hrát hru, psát na Facebook a ještě fotografovat na Snapchat. A očividně k tomu i řídit...
To je přesně ono! A jde o obrovský omyl! Současné studie totiž ukazují, že multitas­king nefunguje. Lidé se mylně domnívají, že mohou dělat více věcí najednou. Lid­ský mozek se ale neumí naplno zabývat více věcmi zároveň, dobře lze dělat vždy jenom jednu z nich. Dříve jsem pracoval v Řízení letového provozu, kde dělají ří­dící letového provozu na první pohled ně­kolik úkolů naráz. Ve skutečnosti je však provádějí postupně. Velmi rychle, ale po­pořadě. Nikdy ne najednou.

MÝTUS. Dělat za volantem několik věcí naráz je podle Michala Waltera nesmysl. Takzvaný multitasking prý ve skutečnosti nefunguje. „Lidský mozek se neumí naplno zabývat více věcmi najednou,“ varuje dopravní psycholog.

Počkejte, ženy to přece zvládají, to je stará pravda!
Říká se to, ale rovněž to neplatí. Žena může třeba plést, sledovat televizi a sou­časně se s vámi bavit, protože má tyto činnosti plně zautomatizované a nesou­středí se na ně. Multitasking, jak ho vní­máme, ale neexistuje. Je to mýtus. Na­plno se soustředit na více věcí najednou mozek neumí. Třeba řidič, který telefo­nuje, má zúžené zorné pole a reaguje mi­nimálně o vteřinu později. De facto řídí stejně, jako kdyby byl opilý.

Takže handsfree je k ničemu?
Bohužel ano. Výrobci telefonů to neslyší rádi, jediný rozdíl při řízení s handsfree je jen ten, že máte volnou ruku. Mozek ale funguje pořád stejně - na řízení se nedo­vede plně soustředit. Je to podobné, jako když se bavíte se spolujezdcem nebo vám na zadních sedadlech křičí děti. Všechno pouze odvádí pozornost. Řidič by neměl řešit nic jiného než řízení. I když znám spoustu těch, kdo za volantem dělají de­set dalších věcí. Hlavně žen. Malují se, te­lefonují. A pak bourají. Vím o paní, která takhle havaruje každý rok. Nic velkého, většinou nedobrzdí v koloně a trochu to ťukne. Řeší sto jiných věcí a pak nestačí včas zareagovat.

Přitom se říká, že ženy jezdí bezpečněji. Platí to stále, nebo už ne?
Většinou jsou zodpovědnější, hlavně ty, které mají děti. Těžko to ale můžeme nějak paušalizovat. Znám ženy, které řídí naprosto skvěle, a pak i ty druhé. Ženy za volantem provoz určitě zjemňují, nejsou tolik agresivní. Na druhou stranu mají někdy tendenci napodobovat muže, takže občas přitvrdí, ukážou prostředníček nebo se napijí. Obecně je u nich problém, že podceňují odbourávání al­koholu, které mají o něco pomalejší než muži.

Zpracováváte psychologické posudky řidičů, kteří přišli o řidičský průkaz. V jaké míře je lze napravit?
Většinu z nich napravit lze. Sami uznají, že udělali hloupost, dojde jim, že bez ři­dičského průkazu mají spoustu věcí da­leko těžších a situaci komplikují i svým blízkým. Pak je ale skupina těžko napravitelných, říkám jim recidivisté. Tam je to složité. Určitě by podle mě pomohl pro­jekt rehabilitace řidičů, který mají třeba na Slovensku. Vůbec nechápu, proč se ještě nezavedl i u nás.

Jak funguje?
Krátkodobé vyšetření u recidivistů nemá smysl, potřebují, aby se s nimi pracovalo dlouhodobě, systematicky a promyšleně. Rehabilitace řidičů je založena na skupi­nové terapii, kde lidé sdílejí své zážitky, baví se o nich mezi sebou i s odborní­kem. Probíhá tam i poradenství, protože řada lidí nezná základní věci, jako je třeba brzdná dráha vozidla nebo další záleži­tosti ze silničního zákona. Netuší, kolik bodů je za jednotlivé přestupky, a pak se diví, že mají vrátit řidičák.

Nedávno jsem byl v Řecku, kde je tolerance 0,3 promile alkoholu. Kamarád se radoval: „Ty jo, dvě pivka a furt můžeš řídit, to kdyby udělali u nás...“ Řekl jsem mu, že to by byl konec. Dej Čechovi možnost pít za volantem. Co si o to myslíte?
Přesně. Lidé by to neuhlídali. Chlápek by si dal jedno pivo, dvě piva, třetí, čtvrté, ani by netušil, jakou má aktuální hladinu v krvi. Zajímalo by mě, jak by to vypa­dalo, kdybychom udělali sociální expe­riment a povolili 0,5 promile alkoholu. Řada lidí je s nulovou tolerancí nespoko­jena, ale hodně zemí nám ji naopak zá­vidí. Mozek pod alkoholem prostě fun­guje v úplně jiném režimu.

Mimochodem, je pravda, že když jedu pod vli­vem na kole, vezmou mi jako účastníkovi silnič­ního provozu řidičák?
Ne. To je obrovský mýtus. Jste sice účast­ník silničního provozu, ale neřídil jste auto. Tohle žije mezi lidmi jako nesmysl­ná pověra. Kéž by si přečetli silniční zá­kon, tam to všechno je.

Mají Češi za volantem nějaké typické zlozvyky?
Podle mě lidé nejsou naučeni dívat se do zrcátek, sledovat provoz za sebou. A chtít od někoho blinkr? To je u některých vy­loženě luxus. Problém je samozřejmě re­spektování rychlosti, ale hlavně dodržo­vání odstupu, pořád máte někoho nale­peného na zadku, to ti lidé nechodili do školy? Je to přece fyzika - auto má dvě tuny, jede sto čtyřicet za hodinu...

Fyzika a logika.
Ano.

Přiznám se, že mám také někdy za volantem nervy. Typický příklad: kamion předjíždí na dál­nici kamion, jeden jede čtyřiaosmdesát, druhý jedenaosmdesát kilometrů za hodinu a vy na to deset minut v levém pruhu jen bezmocně kou­káte a zuříte.
Stejně vám to nepomůže. Já to také ne­mám rád. Ale pozor, tohle většinou nedělají čeští řidiči kamionů! Sledujte, kdo to dělá, nebudu ty národy jmeno­vat. Je to od nich trochu zlomyslnost. Já se samozřejmě také někdy koušu do rtů.

No vidíte, jak má být člověk v klidu?
Přiznávám, kdysi, to už je dávno, jsem jednou závodil. Měl jsem auto, které do­cela jelo, a nechal jsem se strhnout do toho agresivního řetězce: nadávky, gesta, začali jsme se předjíždět, druhý řidič mě vybržďoval, pak si říkám: „Ty idiote, co to děláš?“

Vidíte, ani vy, při svém povolání, to občas ne­zvládáte!
Tohle bylo opravdu strašně dávno, dě­lal jsem ještě jinou práci. Já jsem si pak uvědomil, jak je jednoduché nechat se vyprovokovat. Nesmíte se dostat do afektu. Jakmile vás za volantem za­čnou ovládat emoce, jste vyřízeni. Vy­pne se mozek. Přemýšlení vůbec nefun­guje, běží vám hlavou jen: „Tak, teď ti to nandám!“

Co tedy dělat?
Nevšímat si agresora, neoplácet. Takoví lidé samozřejmě chtějí závodit, jsou to bojovníci. Zajeďte na stranu, ať si jedou. Strašně důležitá je sebekontrola. To je opravdu klíčové slovo pro každého ři­diče. Může vám zachránit život.

Zpět ke zlozvykům, které jsme nakousli. Co zi- pový systém? Vypadá to, že ho pořád neumíme. Mnozí si myslí, že jste hulvát, který předjel kolo­nu a teď se jim tam chce nacpat.
Pomalu se to začíná zlepšovat. Pořád jsou ale lidé, kteří si vám úmyslně stoupnou do pruhu a naschvál vás tam nepouštějí. Nedávno jsem zipoval u Mělníka, myslel jsem si, že mě jedno auto pouští, ten člo­věk ale najednou nečekaně zrychlil, div mě nenapálil, a ještě dělal neslušné posuňky. Ale ti, kdo přemýšlejí, vědí, že zipování vše zrychlí.

V módě je teď' vybržďování.
Ano. Je to extrémně nebezpečné, známe ty medializované případy.

Další, co máme v Česku v oblibě, jsou stere­otypy. Jakmile vidíme BMW, hned je to zbohatlický pirát silnic. Přitom si to ta značka nezaslouží. Vážně v autech tohoto typu jezdí hlavně agresoři, nebo je to nafouknuto, třeba i médii?
Ono je to trochu klišé. Zjednodušení, mýty. Já si myslím, že to s tím úplně nesouvisí. Ta značka je sice sociální status, ale ni­kde není napsáno, že přestupky mají na svědomí hlavně její řidiči. Dělají je přece i ti ve fabiích. Ale jak říkáte, medializovány jsou nehody právě těchto aut. Mla­dík sedne do staršího bavoráku a občas se nabourá, někdy bohužel někoho zabije - jako třeba před pár lety ten kluk na Smí­chově, který přejel dívku (zfetovaný dro­gový dealer Marek Půček srazil v srpnu 2014 na nástupním ostrůvku jedenadvacetiletou studentku, ta zemřela, pachatel dostal sedm let, pozn. red). Ono to pak padne na všechna BMW, všichni začnou na Facebooku řvát a jede to.

Nejrizikovější na silnicích jsou především dvě skupiny: nezkušení řidiči a senioři. Která je pod­le vás nebezpečnější?
Mladí a nezkušení. Jezdí rychle, staří pomalu, někdy tedy až moc, což je samo­zřejmě také nebezpečné. Senioři jsou vět­šinou spíše oběti. Ale u těch mladých pře­vládá podcenění, nezralost, chovají se ne­zodpovědně. V tomto směru si pořád po­kládám otázku: „Proč ještě nejsou řidičáky na zkoušku?“ Na co čekáme? Až se zabije dalších padesát mladých lidí? Neříkám, že se tím vše změní, ale kdyby zemřelo byť o deset mladých lidí méně, díky za to.

Myslíte, že pokud by se řidičské průkazy poprvé dávaly třeba jen na dva roky, začínající šoféry by to umravnilo?
Jistě. Po dvou letech přijde pak kontrola: neudělal jsi žádný přestupek, O. K., bu­deš jezdit dále. Anebo také ne. Pořád ko­lem toho přešlapujeme. Udělala se no­vela zákona a není to tam. Proč? Jsou i jiné návrhy. Dát začínajícím řidičům místo dvanácti bodů jenom šest. A když si je projezdí, přijde opět autoškola, znovu zkoušky, psychologické vyšetření nebo výše zmíněná rehabilitace. Je třeba se těm lidem věnovat, začínají stále více vybo­čovat, ohrožují nejen sebe, ale i ostatní.

A co autonomní řízení? Je to řešení budoucnos­ti? Nedávno sice jedno autonomní auto „omylem“ zabilo člověka, ale i tak se ve vývoji postu­puje rychle vpřed.
To je hrozně zajímavé téma. Tam jsou pře­devším věci absolutně nevyřešené legisla­tivně - kdo je zodpovědný, když to auto nabourá? Řidič, který v něm sedí a nic ne­dělá, nebo výrobce? Za kým jde zodpo­vědnost? Kdo bude platit pokutu? Tech­nicky to vypadá, že to problém nebude, technologie je prý už v podstatě připra­vena. Jediné, čeho se bojím, je, že to ně­jací hackeři budou chtít nabourat, doká­zat si: „Já jsem ten frajer, co se naboural do systému a ovládá auta.“ Jinak je to ge­niální, auta mezi sebou dodržují vzdále­nosti, vyhýbají se, komunikují spolu. Hudba budoucnosti. Když to řeknu jako v jednom filmu: „A kamioňáci nebudou mít co žrát!“      

Český řidič v číslech

1. 90 procent řidičů přiznává, že překračuje nejvyšší povolenou rychlost
2. 80 procent občanů za volantem telefonuje
3. 67 procent šoférů pije (nealko)
4. 51 procent řidičů si dá při řízení jídlo
5. 43 procent lidí souhlasí s tím, že by se měla dodržovat pravidla silničního provozu
6. 21 procent řidičů při jízdě používá sociální média
7. 10 procent Čechů řidičů zvládá při řízení číst
8. 9 procent lidí za volantem kouří
9. 3 procenta Češek se při jízdě líčí (jsou evropské rekordmanky)
10. 1 procento tuzemských řidičů se při jízdě holí

Zdroj: průzkumy společností LeasePlan a STEM/MARK